Dlouho mi v hlavě zrál velký rozpor - hubnutí a sebeláska.

Vždy mi přišlo, že se tyto dvě věci vylučují. Jak se mohu mít ráda, když chci zhubnout. Můžu si tisíckrát říkat, že jsem krásná, ale asi to není pravda, když se snažím zhubnout, nebo ne? Jak si můžu přijít hezká, když se za své tučné tělo stydím a proto chci zhubnout?

Přemýšlela jsem nad tím a koukala na svou jizvu na ruce. Vybavilo se mi proč jí mám a nebyla s tím spojená bolest, ale hezké vzpomínky. Svlékla jsem se, stoupla si před zrcadlo a dlouze na sebe v tichosti zírala. A najednou mi to došlo. Moje tělo není můj nepřítel. Moje tělo je mnou jen zanedbávané, je to chudinka vyhnaná na okraj mých zájmů. Spíš se na něj zlobím než abych ho měla ráda. Určitě se mi už dlouho snažilo něco říct, ale já ho neposlouchala. Rozhodla jsem se se svým tělem usmířit a napsala jsem mu několik řádků.

Moje milé tělo,

nebyli jsme spolu dlouho v kontaktu. Mrzí mne, že jsem tě zanedbávala. Stydím se, že jsem se o tebe nestarala a ty jsi mne přesto nezradilo. Děkuju ti za tvou trpělivost. Neonemocnělo jsi, i když ti dlouho neposkytuju vše co potřebuješ. Omlouvám se, že jsem se na tebe zlobila, když jsi se bolestí snažilo dovolat pomoci.

Mé milé tělo,

jsi fantastické. Jen díky tobě si můžu vychutnávat vše, co mi život nabízí. Zasloužíš si, abych s tebou zacházela s láskou. Zasloužíš si, abych si tě vážila, hýčkala tě a hladila. Zasloužíš si, abych ti ulevila od zátěže, kterou jsem na tebe navršila.

Mé milé tělo,

už se na tebe nebudu zlobit, že jsi unavené. Je to moje vina, že tě nechávám vláčet takovou tíhu navíc. Nebudu se za tebe stydět, že jsi neohebné, když tě nutím dlouho sedět v kanceláři a skládám na tebe další a další tukové polštáře, které ti překáží.

Mé milé tělo,

slibuju ti, že se o tebe budu lépe starat. Budu tě správně krmit a hlavně ti budu naslouchat, až se mi budeš zase snažit něco říct. A prosím tě, moje milé tělo, odpusť mi občas nějaký prohřešek, kterého se dopustím, samo chápeš, že touha je občas touha.

Mé milé tělo,

děkuji tě a mám tě ráda.